Slovo na závěr

Bývalo to na vsích zřejmě odedávna. Ti, ke kterým byl osud štědřejší než k ostatním a nadělil jim majetek, moudrost či vzdělání, pracovali pro obec. Ať už z titulu nějaké funkce nebo pouze proto, že něco uměli lépe než jiní a považovali za svou nepsanou povinnost těm druhým radit a pomáhat.

Já se narodila až do socialismu, kdy většina vztahů už byla pokřivena a narušena. Nicméně celým mým dětstvím prostupovaly některé dobré duše Lobče, které ani za změněných podmínek neustoupily od svých celoživotních zásad a zvyků. Například starý pan Dohnalík, truhlář z Moravy, který si v Lobči našel nevěstu, člověk moudrý a sečtělý. Nebo pan řídicí Pecháček a pan řídící Jech. Toho už sice já nepamatuji, ale v mém dětství se o něm stále s obdivem vyprávělo. Takoví lidé bývali nositeli pokroku, at’ už se jednalo o výchovu dětí či roubovaní stromů, pro ostatní byli autoritou.

Každé místo ožívá svou minulosti. Nevím, zda ještě v Lobči někdo píše kroniku či se věnuje archivu. Tento spisek vznikl proto, aby historie nezapadla. Hlavním pramenem informaci se stal archiv z pozůstalosti Lobečského rodáka Václava Legnera — Čp. 40. Shodou okolnosti tento Václav Legner přivedl do Lobče ve třicátých létech mého otce, svého kamaráda doktora Procházku, který si zde zakoupil a nechal přestavět domek čp. 23. Archiv Václava Legnera pak doktor Balcar utřídil a doplnil o další informace.

Ing. Zdeňka Kerlická - Procházková